MŮJ PŘÍBĚH - HANKA HOŠKOVÁ

Všechny oblasti mého života byly špatně - zdraví, vztahy, práce.

Dlouhodobě nešťastný život vyústil ve vážné záchvaty panických atak.

Rozhodla jsem se tedy vyhledat pomoc odborníka.

Objednala jsem se na psychiatrii.

Dorazila včas na místo, kde mě přivítala milá paní doktorka.

 

 

 

A pak začala jedna z nejhorších půlhodin mého života.

Lékaři mají v popisu práce zeptat se vás na úvodní zdravotní stav, rodinnou anamnézu atd. Jelikož se jednalo o psychický problém, hned po “dobrý den, posaďte se” se mě začala ptát na nejhorší traumata mého dětství, po pěti minutách rozhovoru nastoupila panická ataka. O stavu jsem ji informovala a snažila se nezkolabovat. Nijak na to nereagovala a pokračovala ve svém protokolu. Snažila jsem se pravidelně dýchat a odpovídat na otázky.

   Vše si zapsala a pak shrnula situaci: “Máte velkou zátěž v rodině, proto máte panické ataky. “Ale s tím nic neudělám.” Ne, to neuděláte.” Cítila jsem bezmoc, průběh momentální panické ataky se ještě zintenzivnil. A pak se mě zeptala: “Takže prášky nebo skupinovou terapii?” “Prášky ne…”, odpověděla jsem přidušeně. “Dobře, nebudu Vás nutit, na internetu si najděte skupinovou terapii, tahle je dobrá…” - řekla nějaký název. “Můžete mi to napsat, prosím?” Pípala jsem. Napsala. “Tak jo, to je všechno, můžete jít, ozvěte se, kdybyste si to rozmyslela s těmi prášky. Na shledanou.”

 

 

 

Musím podotknout, že vše říkala opravdu mile, klidným hlasem a s úsměvem.

Ale výsledek byl, že když jsem odcházela, celá jsem se klepala, bylo mi špatně a paní doktorku jsem doslova nenáviděla. Šla jsem si k ní pro pomoc a pro radu. A nic z toho se mi nedostalo. Na místo ve skupinové terapii se dlouho čeká a prášky jsou jen překrytí problému, ne jeho řešení. Že mám “velkou zátěž v rodině”, vím sama, a to, jak to podala ona, znělo tak nezvratně, nenapravitelně, beznadějně.

Místo zpět do práce jsem zamířila náhodným směrem, potřebovala jsem to rozchodit. Moje hrůza postupně přešla ve vztek.

 

 

 

Tak fajn, pomůžu si sama.

V tomhle stavu už nechci být ani jeden den. Začala jsem panické ataky studovat, na internetu, v psychologických knihách, hledat lidi, kteří jimi trpěli. A nakonec jsem je sama zmírnila natolik, že jsem byla schopná normálně fungovat. Existuje několik úplně jednoduchých rad, které okamžitě pomohou. Kdyby mi je někdo řekl, netrápila bych se s tím tak dlouho.

 

 

 

Vyléčila jsem se a můj život je teď velmi šťastný.

Nakonec jsem přišla i na to, jak se vypořádat s tou “velkou zátěží v rodině”.  Panika byla jen ukazatelem toho, že dělám něco zásadně špatně.

Proti profesionalitě, odstupu a jasnému protokolu nic nemám, ale podle mě je to jen polovina dobrého terapeuta. Kdyby svoje znalosti a jasný přístup dokázala propojit s empatií, trochou improvizace a vlastní intence, dokázala by mi pomoci okamžitě.

I když myslím, že by také musela mít alespoň "malou zátěž v rodině” a v praxi s ní pracovat, aby dokázala opravdu pochopit. Psychiatrické znalosti jsou bez vlastní praxe jaksi ploché.

 

 

 

Intenzivní každodenní studium psychologie a převádění poznatků do praxe, jsou pro můj život naprosto nezbytné.

Úžasné na tom je, že je to zároveň to, co mě v životě nejvíce baví.

Dokážu pomoci lidem, kteří se chtějí cítit trošku šťastněji, ale i těm, kteří se potácí v závažných depresích. Moje superschopnost je opravdové pochopení a empatie, přesně ty vlastnosti, které jsem tak postrádala u paní doktorky. Vše podložené tisíci a tisíci hodinami studia - na vysoké škole, samostudiem, na různých seminářích - učení se čemukoli je moje druhá životní vášeň.

 

 

 

Připojte se do komunity Be Amazax a potkejte se se mnou i dalšími, kteří chtějí svůj život změnit k lepšímu.